Českoslovenští piloti RAF za druhé světové války

Českoslovenští piloti v RAF

17. srpna 2007 v 16:55 | http://cs-letci.wz.cz/ |  Historie
Řišský maršál Göring sebědomě prohlašoval, že jeho Luftwaffe smete britské letectvo z oblohy a umožní tak invazi do Anglie. A tak se rozhořel urputný boj ve vzduchu, který je nazýván bitvou o Británii. Stíhači Royal Air Force všech možných národností, mezi nimiž byli i naši, dokázali Němce odrazit a tím překazit Hitlerovi plány na ovládnutí britských ostrovů. Zde vyniká portrét nejúspěšnějšího pilota této bitvy Čechoslováka Josefa Františka, který za pouhých 28 dní sestřelil 17 nepřátelských letounů. "Nikdy ještě v historii lidských bojů nevděčil tak velký počet za tolik počtu tak malému", prohlásil britský ministerský předseda Winston Churchill, jako hold všem příslušníkům RAF.

Ale vraťme se zpět. Českoslovenští letci po příjezdu do Anglie byli posláni k urychlenému výcviku a již 12. července 1940 vznikla v Duxfordu 310. československá stíhací peruť. Za nedlouho vznikly další dvě československé perutě 311. bombardovací v srpnu a 312. stíhací v září. Naši piloti získali zakrátko mnoho vzdušných vítězství. V květnu 1941 byla ustanovena další československá peruť pod označením 313. peruť stíhacího letectva. Dobré výsledky, kterých naši dosahovali, zastiňovaly ztráty vynikajících letců.

Čechoslováci po boku svých spojenců byli velmi uspěšní a britské velení je za to oceňovalo nejvyššími britskými řády a vyznamenáními. 311. peruť, po úspěšném působení u bombardovcího letectva, byla na jaře 1942 odvelena k pobřežnímu velitelství, kde se zapojila do bitvy o Atlantik. Od roku 1942 spojenci začali přecházet do protiútoku. Velkým úspěchem bylo zřízení vyšší československé jednotky, stíhacího wingu začátkem května 1942. Prvním velitelem nově ustavené jednotky byl vynikající pilot a organizátor W/Cdr., škpt. Alois Vašátko.

V únoru 1944 se z Anglie vypravila skupina 20 letců, včele s F. Fajtlem do SSSR, aby zde bojovala po boku Rudé armády.

Na jaře roku 1944 vrcholily přípravy na vylodění spojenců ve Francii, bylo jen otázkou času, kdy všechno vypukne. Naši piloti směřovali stále hlouběji do týlu nepřítele a zdálo se, že německé impérium "mele z posledního". Konečně nastal den "D" a do boje se zapojili i českoslovenští letci, kteří zajišťovali vzdušnou ochranu invazním vojskům.

Spojenci rychle postupovali do srdce Třetí říše a válka se konečně chýlila ke konci. Poslední odpor byl definitivně zlomen 8. a 9. května 1945

Českoslovenští piloti se po dlouhých šesti letech konečně dočkali návratu do osvobozené vlasti. Stíhací perutě přistály 13. srpna a bombardovací peruť 20. srpna 1945. Také velké množství našich letců ve Velké Británii bylo zařazeno u nejrůznějších útvarů RAF mimo naše perutě.

Bohužel do své vlasti se ze Západu nevrátilo 511 letců. Čest jejich památce!

310. československá stíhací peruť

310

Vznik perutě se datuje na 10. 7. 1940, kdy po krátké karanténě byl personál zařazen pod velitelství 12. stíhací skupiny Fighter Command na letišti Duxford. Tam neprodleně českoslovenští letci zahájili bojový výcvik na britských strojích. Naším velícím důstojníkem se stal S/Ldr. Alexander Hess a britskou stranu zastupoval S/Ldr.George D. M. Blackwood pro lehčí komunikaci s naváděcími stanicemi.

Třistadesítka byla uznána bojeschopnou 17. 8. 1940, byla vyzbrojena letouny Hawker Hurricane Mk. I. a zasáhla do bojů nad jižní Anglií v slavné "Bitvě o Británii", kdy operovala v rámci prvního stíhacího wingu pod velením legendárního anglického beznohého stihače S/Ldr. Douglase R. S. Badera. V letecké bitvě , která se rozpoutala nad jižní Anglií a nad Londýnem, si peruť připsala nejvíce vzdušných vítězství. Její skóre do konce října 1940 činilo 40 a 1/2 jistých, 11 pravděpodobných a 6 poškozených strojů Luftwaffe. Smutné bylo, že v "Bitvě o Británii" padli v radách 310. perutě 4 piloti.

Po neúspěchu denní ofenzívy se Luftwaffe začala soustředit na noční útoky proti britským městům, a proto i 310. peruť byla převedena na noční létání, ovšem bez valnějších úspěchů. Došlo také ke změně ve velení. S/Ldr. Hesse vystřídal S/Ldr. František Weber a S/Ldr. Jerrard J. Jefferies-Latimer, DFC., dubloval za Angličany. Také ve výzbroji došlo k výměně Hurricanů Mk.I. za výkonnější Mk. IIA. Do poloviny roku 1941 bylo hlavní náplní perutě hlídkování nad konvoji. Potom byla peruť stažena do Skotska, kde došlo k přezbrojení na na stíhačky Supermarine Spitfire Mk. IIA. a vzápětí na vylepšenou verzi Mk. VB. Kompletní přezbrojení bylo dokončeno 31. 12. 1941 a třistadesítka byla zařazena do operační oblasti 10. skupiny Fighter Command na jih Anglie, kde prováděla známé "Convoy Patrols". Při těchto akcích dosáhli piloti perutě jen jediného sestřelu.

Dnem 7. 4. 1942 se stal velitelem perutě S/Ldr. František Doležal, DFC, který byl se jménem třistadesítky, až na krátké působení u 19. perutě, nerozlučně spojen. 8. 5. 1942 se 310. čs. peruť stala jednou ze tří perutí nově vzniklého československého wingu se základnou v Exeteru a dál operovala s ostatními československými perutěmi společně, až do úplného konce války.

Během své pětileté válečné historie, drží 310. čs. stíhací peruť několik primátů. Byla to jednotka, která nejdéle působila ve svazku RAF a z našich perutí zaznamenala největší skóre v počtu sestřelených nepřátelských letadel, což činilo 54 a 1/2 jistých plus 4 střely V-1, 20 sestřelů pravděpodobných a 32 poškozených nepřátel. Bohužel tyto úspěchy byly zaplaceny smrtí 31 pilotů.

311. československá bombardovací peruť

311

311. peruť u Bomber Command
Dne 20. července 1940 byla ustanovena v Cosfordu, při čs. výcvikové a náhradní jednotce letectva, samostatná "Bombardovací skupina" a zahájila výcvik. Potom se skupina přesunula na základnu RAF v Honingtonu, kde byla založena 2. srpna 1940 oficiálně 311. československá bombardovací peruť a zahájila letový výcvik na anglických bombardérech Vickers Wellington Mk IA a IC. Anglické velení zastupoval kanadský důstojník W/Cdr J. F. Griffiths, DFC a za naší stranu byl do čela perutě jmenován W/Cdr Karel Mareš-Toman, DFC. Pod vedením zkušených britských instruktorů byly sestavovány první šestičlenné posádky, samozřejmě podle britského vzoru, kdy byl kapitánem osádky vždy první pilot v jakékoliv hodnosti, což se ne vždy líbilo našim důstojníkům, když jim někdy veleli nižší šarže. To však netrvalo dlouho, protože naši vytvořili opravdu sehrané party a intenzivně se cvičily v nočních letech, protože RAF po neúspěchu několika denních náletů útočila hlavně v noci.

Již 10. září 1940 odstartovaly tři nejzkušenější posádky bombardovat nádraží v Bruselu. Od toho dne třistajedenáctka, jako první z našich, přenesla boj na uzemí okupované nepřítelem a i nad Německo, o čemž svědčí, že již 23. září 1940 bombardovaly tři letouny Berlín. Tohoto náletu se ve svých 42. letech zúčastnil i velitel peruti W/Cdr Mareš-Toman, DFC.

Z náletu na Berlín se nevrátila první posádka P/O Trojáčka, když při nouzovém přistání v Holandsku, 5 členů osádky padlo do zajetí a šestý se při zatýkání zastřelil. Potom naši bombardéři útočili průměrně každý čtvrtý den na nejrůznější cíle v Německu a v okupované Evropě, což bylo velice nebezpečné, protože je na trase čekala různá úskalí, od špatného počasí, nebezpečné ledové námrazy, záchytné sítě nočních stíhačů Luftwaffe, těžké protiletadlové palby, světlometů nad cílem a pak mnohdy museli dotáhnout poškozený stroj dlouhou trasou zpátky na základnu.

19. 3. 1941 ukončil svoji bojovou činnost u perutě W/Cdr Mareš-Toman, DFC a byl nahrazen W/Cdr Josefem Schejbalem, DFC. Ten byl vystřídán 3. 7. 1941 W/Cdr Josefem Ocelkou, DFC. To byl podle pamětníků nejpopulárnější velitel třistajedenáctky. Zakrátko ujala přezdívka "Vocelovej" a to nejen proto, že požadoval od svých podřízených maximum, ale i proto že s nimi létal do těch nejhorších akcí. Bohužel tento vynikající důstojník zahynul při cvičném letu, kdy již nepůsobil u 311. perutě. Od 20. 4. 1942 ho vystřídal ve velení W/Cdr Josef Šnajdr, DFC.

Závěrečným výčtem nelze postihnout vše co naši letci zařazení u Bomber Command prožívali, ale je faktem, že 311. československá bombardovací peruť v době 10.září 1940 do 25. dubna 1942 uskutečnila 1029 bojových vzletů za 152 operačních dní. Napadla celkem 77 cílů, z toho některé opakovaně, svrhla celkem 1310 tun bomb, sestřelila 3 jistě a pravděpodobně sestřelila 1 nočního stíhače a vypracovala se mezi nejlepší perutě Bomber Command. Následkem tohoto bojového úsilí byly i značné ztráty. Z celkem nasazených 53 osádek, bylo zabito a zajato 22 osádek a předepsaného turnusu 200 operačních hodin dosáhlo jen asi 12 osádek, a proto na základě těchto skutečností byla třistajedenáctka na jaře 1942 převedena ke Coastal Command, t.j. Pobřežnímu velitelství a na nový úkol se začala školit a doplňovat stavy na letišti Aldergrove.

311. peruť u Coastal Command
V rámci Coastal Command se třistajedenáctka zapojila do bitvy o Atlantik a začala provádět hlídkové a protiponorkové patroly ze základny Talbenny, které zpočátku směřovaly do prostoru Biskajského zálivu. Pro suchozemce, jakými českoslovenští letci bezesporu byli, nebylo snadné, létat mnoho hodin nad mořem ,snažit se objevit a případně zničit nepřátelské plavidlo. "Kdo nepřiletěl z moře hned po skončení operace, už se nikdy nevrátil. Biskaj a Atlantik požadovanou daň nevracely," bohužel to byla pravdivá slova pamětníků. Peruť v prvním období působení u Coastal Command létala na původních Wellingtonech ovšem v jiném zbarvení, ale v průběhu roku 1943 byla peruť vyzbrojena americkými letouny Consolidated B-24 Liberator GRV a GRVI, na kterých naši operovali až do konce války. V důsledku přezbrojení se peruť přesunula na základnu Beaulieu, odkud začala operovat s novými Liberatory a již první mise byla poznamenána ztrátou, kdy se nevrátil velitel perutě W/Cdr Jindřich Breitcetl, DFC s osádkou. Po jeho smrti se ujal velení W/Cdr Vladimír Nedvěd, MBE, DFC, který setrval u perutě do 2. 2. 1944 a poté byl vystřídán W/Cdr Josefem Šejblem, DFC.

Za jeho velení proběhla během února stěhování na jih Anglie, na základnu Predannack, kde jejím cílem bylo čištění prostoru průlivu La Manche a Biskajskeho zálivu od nepřátelských plavidel, v souvislosti s blížícím se vyloděním spojenců ve Francii. Po invazi během srpna 1944 nastalo "stěhování za ponorkami" na základnu Tain ve Skotsku, kde peruť zůstala v operační činnosti až do konce války i se svým posledním válečným velitelem W/Cdr Janem Kostohryzem, DSO.

Potom se přesunula do Manstonu a již jako transportní zajišťovala přepravu do osvobozeného Československa, kde se její příslušníci spolu s ostatními západními letci 21. srpna 1945, zúčastnili slavnostní přehlídky na Staroměstském náměstí v Praze.

Třistajdenáctka během působení u Coastal Command potopila jednu velkou nákladní loď, poškodila 4 hladinová plavidla a několik menších. Zaútočila na 35 ponorek, z nichž 4 potopila a vyřadila z boje přibližně 17 nepřátelských stíhačů.

Bohužel celkové ztráty 311. československé bombardovací perutě za pětileté působení ve svazku RAF činí 250 padlých příslušníků a 35 zajatých.

312. československá stíhací peruť

312

Založení v pořadí druhé československé stíhací perutě se datuje 5. 9. 1940 na letišti Duxford, odkud se záhy jednotka přemístnila na letiště Speke u Liverpoolu. Přeškolení na letouny Hawker Hurricane Mk. I., netrvalo dlouho, protože piloti byli vesměs ostřílení "rváči" z francouzské kampaně. Velení bylo zdvojeno, přičemž naši stranu zastupoval Slovák S/Ldr. Ján Ambruš a britskou S/Ldr. Frank Tyson.

8. 10. 1940 zaznamenal tříčlenný roj třistadvanáctky ve složení F/Lt. Gillam , P/O Vašátko a Sgt. Stehlík první sestřel německého Ju 88. Následovaly další úspěchy, ale bohužel i ztráty a omyly. Koncem roku 1940 převzal velení perutě S/Ldr. Evžen Čížek a hlavní činností byla ochrana konvojů. Ve velení perutě se postupně vystřídali S/Ldr. Jan Klán a S/Ldr. Alois Vašátko, kdy posledně jmenovaný vodil peruť až do založení československého stíhacího wingu, kde nastoupil ve funkci Wing Commandara, jako první velitel této vyšší letecké jednotky.

Rok 1941 byl ve znamení doprovodů bombardérů nad severní Francii, kde se piloti na tehdy již zastaralých Hurricanech utkávali z mnohem lépe vyzbrojeným protivníkem. Přesto se však rvali statečně, a proto je na místě se zmínit o P/O Otmaru Kučerovi, který tehdy vybojoval několik vzdušných vítězství.

Koncem roku 1941 bylo ve Skotsku uskutečněno přezbrojení na tehdy standardní stíhačku R.A.F. Supermarine Spitfire Mk VB. Od poloviny roku 1942 peruť operovala již v rámci československého stíhacího wingu.

Do konce války činilo celkové skóre třistadvanáctky 14 jistých, 9 pravděpodobných a 16 poškozených protivníků Luftwaffe.

313. československá stíhací peruť

313

Tato peruť byla co se týká vzniku nejmladší, která vznikla na území Velké Británie, protože její založení připadá na 10. 5. 1941.

Také jako jediná československá stíhací peruť zahájila bojovou činnost na Spitfirech Mk IIA, které vzápětí vystřídala verze Mk VB. Velení perutě bylo tradičně zdvojeno, kdy českého velitele S/Ldr. Josefa Jaškeho, doplňoval jeho anglický protějšek S/Ldr. Gordon L. Sincliar.

Třistatřináctka se velmi intenzívně zúčastnila výpadů nad okupovanou Evropu v rámci letecké ofenzívy " Round-The-Clock". Jejím záměrem bylo vyčerpávat síly nepřítele útoky na dopravu, námořní cíle a velice nebezpečné napadání nepřátelských letišť. Samozřejmou prací našich stíhačů byly doprovody bombardérů a pověstné " sweepy", jejichž účelem bylo letce Luftwaffe vylákat k boji a co nejvíce jich zneškodnit.

313. čs. stíhací peruť operovala převážně z letišť jižní Anglie. Po odchodu S/Ldr. Jaškeho na velitelství 10.Fighter Group se stal velícím důstojníkem S/Ldr. Karel Mrázek, který v této funkci vydržel až do 23. 6. 1942, kdy převzal velení nad čs. stíhacím wingem po tragické smrti jeho prvního velitele, W/Cdr. A. Vašátka.

A závěrem tradiční shrnutí bojové činnosti co se týče vítězství ve vzdušných soubojích. Je to 12 jistě sestřeleno, 8 pravděpodobně a 16 poškozeno. Je také nutno podotknout, že z důvodu nedostatku záloh, což byl problém, se kterým se museli naši letci potýkat prakticky po celou dobu války, byla třistatřináctka doplněna piloty jiných národností, zejména na konci války.

68. noční stíhací peruť

68

Když luftwaffe, po prohře v denní bitvě o Británii přešla k nočním útokům na britská města, RAF čelila této hrozbě založením čistě nočních stíhacích perutí, jako byla 68. peruť.

Do této perutě byli postupně zařazovány československé osádky, které operovali na dvoumotorových dvoumístných stíhacích letounech Bristol Beaufighter IF, vybavených palubním radiolokátorem. Jednou z prvních, byla osádka ve složení P/O Mansfeld a Sgt. Janáček, kteří se stali pozdějšími esy nočního stíhání.

Dnem 20. 1. 1942 byla B-letka prohlášena za československou a jejím prvním velitelem se stal S/Ldr Vlastimil Veselý. Československé osádky Beaufighterů dosahovaly pozoruhodných výsledků v sestřelech nepřátel. Bohužel přišly i ztráty.

V únoru 1943 byla peruť přezbrojena na zdokonalenou verzi Beaufighteru VIF a posléze se velitelem čs. skupiny stal S/Ldr František Sýkora, který velel i A letce do 10. října 1943.

Během roku 1943 se československé posádky rozdělily do obou letek, přičemž v čele letky A, po odchodu S/Ldr Sýkory, stanul nejúspěšnější československý stíhač v rámci 68. perutě S/Ldr Miloslav Mansfeld, DFC, DSO. Ten v této funkci vytrval až do konce války. Peruť byla od 15. května 1944 přezbrojována na nejlepší dvoumotorové britské stroje, legendární Mosquita NF Mk XVII a NF MkXIX.

Hlavní náplní perutě v té době se stalo pronásledování německých bezpilotních střel V 1, které byly odpalovány na britské ostrovy.

Naši noční stíhači u 68. perutě skončili válku s 18 1/2 jistými sestřely, 5 pravděpodobnými, 7 nepřátelských letounů se jim podařilo poškodit a ještě sestřelili 2 létající pumy V 1.

Československý stíhací wing

Wing

Potřebu početnějších leteckých jednotek prosazoval již v roce 1940 A/V/M Trafford Leigh-Mallory podporovaný S/Ldr Douglasem Baderem, v rámci působnosti 12. stíhací skupiny. Vznikl tak první wing, který tvořily, 242. a 19. peruť, což byli Angličani a třetí byla 310. československá stíhací peruť. Těmto třem sloučeným jednotkám velel, již zmiňovaný S/Ldr Bader. Později když se stal standardní jednotkou RAF wing, zpravidla tvořený třemi perutěmi a velel mu důstojník v hodnosti Wing Commander (W/Cdr - podplukovník).

Založení čs. stíhacího wingu bylo ve spolupráci s britským Fighter Command, iniciováno za naši stranu G/Cpt A. Hessem a S/Ldr A. Vašátkem, velitelem 312. stíhací perutě, který byl známým esem z francouzské kampaně s 15 sestřely. Ten byl hlavním tvůrcem tohoto nápadu a na našem Inspektorátu čs. letectva podporoval tuto myšlenkuW/Cdr J. Klán. Všem třem jmenovaným se podařilo celý projekt prosadit na začátku roku 1942 a již v květnu byl jmenován A. Vašátko Wing Commanderem. 8. 5. 1942 se datuje vznik československého wingu, protože na základnu Exeter a satelitní letiště se k 310. a 312. peruti přesunula i třistatřináctka a začali společně operovat v rámci 10. stíhací skupiny. Hlavní náplní čs. stíhacího wingu byly doprovody bombardérů nad západní Evropou, což byla velice nebezpečná práce, protože wing byl jednotně vyzbrojen Spitfiry Mk VB, které ve svých parametrech zaostávali za letouny Luftwaffe, zejména novými FW-190A na kterých létala tehdejší elita německých stíhačů. 23. 6. 1942 padl "Velký Ámos", jak Vašátkovi přezdívali, při srážce s útočícím FW-190. Velení wingu okamžitě převzal W/Cdr Karel Mrázek, zkušený velitel 313. čs. perutě a veterán z bitvy o Británii. V akci, kdy naši stíhači přišli o svého prvního velitele, se jim podaři husarský kousek, protože jejich zásluhou přistál v Anglii nepoškozený FW-190, který byl do té doby pro spojence velkou neznámou.

Stíhači československého stíhacího wingu se v srpnu 1942s úspěchem zúčastnili operace " Jubilee", což byl jakýsi nácvik bojem pro budoucí invazi ve Francii. 310., 312. a další anglické perutě podporovaly pozemní elitní kanadské a britské jednotky ze vzduchu, zatímco 313. zabezpečovala prostor mateřské základny Exeter. V této akci byli naši stíhači velmi uspěšní. 1a1/2 jistě, 5 pravděpodobně a 15 letounů Luftwaffe poškozených, to hovoří jasně o účinkování stíhačů čs. wingu v této operaci.

V dalších měsících naši letci dál útočí na kontiment. Na velitelském postu československého stíhacího wingu došlo v březnu 1943 ke změně. W/Cdr K. Mrázka nahradil populární velitel třistadesítky W/Cdr František "Dolly" Doležal.

V důsledku poměrně vysokých ztrát a nedostatkem vycvičených záloh, což byl nejožehavější problém československého letectva ve Velké Británii, byl wing v červnu 1943 poslán na sever, kde jeho úloha spočívala v hlídkování nad hlavní základnou britského námořnictva Scapa Flow. Tady měli naši piloti možnost vyzkoušet "stratospity", což byly speciální výškové verze Spitfirů HF Mk. VI a HF Mk. VII.

V průběhu srpna až října 1943 se perutě postupně přesunovaly na jih Anglie, kde potom byly všechny tři dislokovány na základně Ibsley. Následuje pro naše piloty běžná rutina doprovodů bombardérů nad Francii.

Protože invaze do Evropy byla brána jako jistý fakt, jen zatím nebylo jisté kdy angloamerická vojska udeří, docházelo ke změnám ve struktuře letectva, a proto bylo vytvořeno taktické letectvo, do něhož byl začleněn čs. wing pod názvem 134. Czechoslovak Airfield na začátku ledna 1944. Nebudeme se zabývat všemi podrobnostmi, jen lze zjednodušeně říci, že wing byl rozdělen na létající a nelétající personál, kterému velel pozemní airfield commander, čímž létající wing commander a velitelé jednotlivých perutí se mohli plně věnovat operačním úkolům. Tato struktura lépe vyhovovala polním podmínkám, které měli nastat. S novým začleněním přišlo také tolik očekávané přezbrojení na moderní Spitfiry LF Mk IXC.

I když se československé letectvo v Anglii potýkalo s nedostatkem pilotů v únoru 1944 odcestovala skupina 20 zkušených stíhačů pod vedením škpt. Františka Fajtla do SSSR, aby tam položili základ nové letecké jednotky.(viz.SSSR). W/Cdr "Dolly" Doležal v únoru 1944 odešel na odpočinek a nahradil jej W/Cdr Tomáš Vybíral, také jedno z es našeho letectva. Novinkou pro naše piloty v rámci taktického letectva je bombardování, zejména odpalovacích ramp pro létající pumy V-1.

Dne 6. června 1944 je zahájena invaze v Normandii. Naši piloti hlídkovali nad výsadkovými plážemi. Činnost Luftwaffe byla zcela paralyzováná. Až druhý den svedli příslušníci čs. wingu souboje s letouny Luftwaffe, přičemž 3 sestřelili a dalších 5 poškodili bez vlastní ztráty. 28. 6. 1944 prožíval československý útvar historický okamžik. Pod vedením W/Cdr T. Vybírala přistály Spitfiry čs. pilotů na polním letišti ve Francii. Odtud napadali nepřátelské kolony při bitevních náletech. Wing byl stažen zpět do Británie a vyčleněn od taktického letectva, protože problémem byly téměř nulové zálohy.

Jednotka byla zařazena pod velitelství ADGB (vzdušná obrana Velké Británie) a zúčastnila se obrany proti německým bezpilotním střelám V-1. Další náplní byly doprovody dálkových bombardérů a útoky na pozemní cíle v Nizozemsku. V listopadu 1944 vystřídal ve velení W/Cdr T. Vybírala W/Cdr Jaroslav Hlado. Naši letci se zúčastnili mohutných výsadkových operací "Market Garden" a "Varsity". V květnu 1945 vypuklo v Praze povstání, kterému chtěli naši letci letět na pomoc, ale bohužel museli dodržet dohody vítězných mocností. A tak Spitfiry československého stíhacího wingu přistály 7. srpna 1945 v již mírové Praze na letišti Ruzyň, kde byli po dlouhých šesti letech bouřlivě přivítáni. Stíhací československý wing rozhodně od svého založení až do konce války obstál se ctí při plnění nelehkých úkolů nad západní Evropou.